ŘEMESLA VE VESELÉ

Na přelomu 19. a 20. století byla řemesla na českém venkově ještě všeobecně rozšířená. Kromě zemědělské činnosti Veseláci často provozovali řemesla, která souvisela s umístěním vesnice na císařské silnici vedoucí z Prahy do Liberce a následně do Žitavy. Typické bylo například kovářství a kolářství, bydleli zde cestáři, ale i jiní podnikavci, kteří dokázali využít odvěkého provozu, jako byli kupci, holiči, hostinští, krejčí nebo truhláři.


Po roce 1948 se obraz řemesel ve vesnici změnil. Místní občan Vratislav Šverma, který nějakou dobu mezi lety 1946–1966 žil mimo obec, tento rozdíl trefně popisuje: „Když jsem odsud odcházel, bylo všechno kapitalistický, to znamená soukromý, a byla zde spousta živnostníků, když jsem se pak po delší době vrátil, tak zde bylo vše socialistický, čili nebylo zde nic.“


Nejčastěji pamětníci rádi vzpomínají na kovárnu, která stála při státní silnici – č. p. 3. Květa Erbtová, dcera posledního veselského kováře pana Fryče, vzpomíná: „Kovárna byla ne uprostřed vsi, ale u hlavní silnice, neb zde po císařské silnici jezdily převážně koňské povozy, no a ty vyhledávaly kováře zrovna tak jako koláře, který měl dílnu a domek křížem přes silnici.“


Kovář své služby vykonával za předem sjednané ceny, jež byly dopředu stanoveny nájemní smlouvou. Do dnešní doby se zachovaly nájemní protokoly z let 1880 až 1904, vždy po šesti letech obnovované. Dne 1. 10. 1921 byl celý objekt kovárny obcí prodán kováři Nedvědovi, který ve třicátých letech živnost dále prodal právě kováři Fryčovi. „Kovář hlavně koval koně, ale opravoval také vozy a práce měl vždycky dost. Opravoval lidem vše, co bylo přes kov, ať už to byly hrábě, motyky a další zemědělské nářadí, brány, válce, vykovával radlice a vyráběl kovové ploty a brány,“ vzpomíná dále pan Šverma. Paní Erbrtová ale dodává, že s dostatkem práce to zase tak jednoduché nebylo: „Tatínek sice řemeslo uměl, ale práce se musela shánět. Tak často vysvětloval mamince, že do domu mu žádná práce jen tak sama nepřijde. Ve Veselé byly dvě hospody, do jedné chodili sedláci a do druhé domkaři, a tak tatínek říkal, že práce se musí shánět, a proto se musí tam i tam.“


O tom, že se pan Fryč uměl po práci shánět a že svou práci ovládal dobře, svědčí i to, že když se rada obce 9. 4. 1936 usnesla, že mezi hlavní silnicí a rybníkem se vysází Masarykův sad, železný okrasný plot kolem sadu dostal za úkol zhotovit právě místní kovář V. Fryč, a to za 4 724,40 Kčs. Část tohoto plotu, který by dnes zřejmě tvořil spíše umělecký kovář, stále zdobí pomník v Masarykově sadu.


Tradičně zde v obci sídlili také dva až tři cestáři. Byli to státní zaměstnanci, kteří měli na starost péči o císařskou silnici, a každý z nich měl přidělen zhruba čtyři kilometry dlouhý úsek, který musel udržovat. Jako zdroj přivýdělku „propachtovávali“, neboli pronajímali příkopy, o které byl ve vesnici vždy sváděn boj, protože představovaly dobrý zdroj krmné trávy pro dobytek. Jindy zase cestáři prodávali bláto z příkopů, které bylo ceněným hnojivem. V zimě museli cestáři pod každý kopec navézt hromadu písku, a když se udělalo náledí, museli jím kopce prohazovat, aby se udržela průjezdnost silnice.


Kromě řemesel spojených s dopravou na silnici zde byla provozována řemesla, která byla dříve samozřejmá pro každou českou vesnici. Jak vzpomínají pamětníci, za války se patrně neměli špatně řezníci, ačkoliv jejich řemeslo bylo spojeno s obrovským nebezpečím, které s sebou přinášel černý obchod. Uživilo se zde také několik krejčích, kteří na rozdíl od těch dnešních fungovali za války spíše jako správkaři oděvů. Pan Šverma také vzpomíná na holiče, „ke kterému si chlapi chodívali podrbat“. Pan Šverma k němu chodil vždy na začátku léta a rád vzpomíná, jak mu holič mašinkou nejdřív udělal na hlavě kříž a pak jej teprve celého vzal dohola. Vedle tradičních řemeslníků byla Veselá od poloviny 19. století také domovem dělníků, kteří představovali hybnou sílu rozvíjejícího se průmyslu. V nedalekém Haškově fungovala věhlasná továrna Františka Bujattiho, jež své hedvábné šátky distribuovala po celé monarchii a která zaměstnávala na čtyři sta dělníků. Velká poptávka po práci bývala vždy na podzim, kdy začínala řepná kampaň v nedalekém cukrovaru, který provozovala rodina průmyslníků Schöllerů. V okolí vesnice se příznivě rozvíjelo také strojírenství. Řada lidí pracovala ve strojírenském podniku Josefa Šimona, který byl úspěšným výrobcem valníků a zemědělských strojů. Další lidé pak dojížděli až do Mladé Boleslavi, kde lidem práci dávaly úspěšně se rozvíjející Škodovy závody.



Stará kovárna v roce 1922. Do 1. 10. 1921 sloužila jako kovárna obecní, pak byla za 39 500 Kč prodána soukromému kováři Františku Nedvědovi.



Dům č. p. 3 u státní silnice v roce 1930. Na snímku kovář Václav Fryč se synem, otcem a sousedem Loudou.



Masarykův sad byl slavnostně otevřen 11. 9. 1938. Odhalení pomníku obětem první světové války tak proběhlo těsně před událostmi, jež svět nasměrovaly k té druhé. Při odhalení hrála bakovská kapela pana Milera „Hej Slované“, zpíval sbor „Smetana“ z Mnichova Hradiště a recitovaly školní děti. Celé toto vystoupení se již odehrálo před kovovým plotem z Fryčovy kovárny. Na snímku je Masarykův sad v podobě z roku 1938.



Pohled z okna kovárny v prvním patře nám poskytuje pohled do duše Veselé z konce šedesátých let. Státní silnici ještě zdobí lípy, vesnici lemují dřevěné sloupy telefonního a elektrického vedení, říši automobilu pak reprezentuje Škoda Octavia, která se v Mladé Boleslavi vyráběla mezi lety 1959–1971.



Zemědělská činnost byla hlavním zdrojem obživy místních. Zde statek pana Koudelky z dvacátých let minulého století. Statek stále stojí, ačkoliv přestavěný, za Vašimi zády.



Povoz vyrobený v roce 1947 ve strojírně Josefa Šimona v Haškově.


předchozí příběh > na mapu následující příběh >

MOBILNÍ APLIKACE

Stáhněte si do svého chytrého telefonu unikátní aplikaci "Paměť národa" a vyrazte s ní na procházku Veselou. Aplikace sama rozpozná vaši polohu a odnaviguje vás na nejbližší "místa paměti" ve vašem okolí. Díky zvukové nahrávce a doplňkovým psaným informacím a fotografiím nahlédnete za pomoci moderní technologie do dávné i nedávné minulosti.


Aplikaci vytvořilo sdružení Post Bellum, které již od roku 2001 zaznamenává svědectví pamětníků 20. století a uveřejňuje je v internetové sbírce Paměti národa.


Download:
android - Aplikace pro Android
mac - Aplikace pro iPhone