ŠIMONŮV STATEK

„Domovní část statku po pravé straně od vjezdu měla secesní výzdobu. Statek pokračoval kůlnou, kde byl samovaz, kočár a šrotovník. Vedle stála maštal pro pět koní a chlív pro hovězí dobytek a kozy. Měli jsme zde i elektrické dojení. Pak ještě míchárnu, kde se míchalo krmení pro dobytek. Vedle byla malá zahrádka a stodola zděná a dřevěná. Dvůr po levé straně od vjezdu uzavíral špejchar, kde se skladovalo obilí a krmení a nahoře bydlela chasa. Špejchar ale nechalo JZD zbourat,“ tak vzpomíná na život na statku František Šimon, který se zde narodil a o dvacet let později byl odsud nucen odejít. Statek rodiny Šimonů patřil k největším „gruntům“ ve Veselé a současně byl centrem místní selské kultury.


V květnu 1949 prohlásil Klement Gottwald: „Nebude u nás socialismu bez přechodu vesnice k socialismu,“ a tím začala politická a fyzická likvidace osob, které na vesnicích nesouhlasily s nastoupeným režimem. Živnostníci byli mezi prvními, na které KSČ udeřila. Z drobných podniků vytvářela výrobní družstva nebo komunály. Z veselských živnostníků byla zrušena živnost Josefu Šimonovi s ukončením 31. 1. 1950. Musel neprodleně vyklidit strojírenskou dílnu na výrobu valníků v Haškově. Vše zůstalo na místě: stroje, nářadí i rozpracovaná a dokončená výroba. Nebyl sepsán žádný protokol a inventura pro předání. Další zábor představovaly hospody.


Ve Veselé se z hospody Františka Studničného stal kulturní dům a národní výbor, hospodu Václava Lochmana zabrala Jednota. Téměř v každé větší zemědělské obci českého venkova komunisté v rámci upevnění své moci v padesátých letech označili největšího sedláka za kulaka, škůdce pracujícího lidu. Jeho rodinu vystěhovali a statek v rámci kolektivizace znárodnili jako středisko zakládaného JZD (jednotného zemědělského družstva). Ve Veselé komunisté rozhodli, že jako výstražný příklad proti případnému lidovému odporu bude vybrána rodina Šimonova. Zneužili hospodářovy těžké nemoci, nařkli jej, že neplní dodávky, které byly ještě navýšeny, aby nešly druhově ani kusově splnit. Státní moc rodinu obvinila z neplnění dodávek potravin určených pro dělnickou třídu. Místní předseda KSČ Jiří Bobek tehdy do kroniky uvedl: „Dělnická třída nemilosrdně stíhá všechny neplniče dodávek. Zanedbaná nevynášející půda musí dávat co nejvíc. Kdo půdě nedá práci, není hoden na ní pracovat jménem dělnické třídy. Půda je nás všech.“


V říjnu 1952 proběhlo trestní řízení pro „neplnění dodávek určených státem“ (nikomu nevadilo, že pan Šimon byl těžce nemocný a úřady ještě zvedly neúnosně dodávky) a rodina byla odsouzena k propadnutí hospodářské usedlosti státu včetně živého i mrtvého inventáře a k zaplacení pokuty 10 000 Kčs. „Jednoho dne začátkem února jsem přišel ze školy domů, na dvoře byli ozbrojení muži, zřejmě od lidových milicí a policie. Naši si směli pod jejich dohledem vzít při opouštění usedlosti nejnutnější věci osobní potřeby, několik slepic, kozu, nějakou další drůbež a psa. Oba rodiče, otec navíc nemocný, byli deprimovaní. Naložili nás do malého skříňového náklaďáku s okénkem vzadu a odváželi nás do neznámé vesnice u České Lípy. Vzpomínám si, když jsem se vzdaloval od rodného domu a díval se zadním okénkem, bylo mi nesmírně smutno, maminka plakala a otec i bratr byli zaraženi,“ popisuje dny nespravedlnosti Jiří Šimon ve své knize Ukradený domov. „Některá stavení byla vyhořelá a polorozbořená, příjezd byl velmi depresivní. Určili nám dvě místnosti v jednom domě, a když jsme vstoupili, na podlaze byly lidské výkaly, snad aby přivítání bylo ještě horší,“ vzpomíná dále Jiří Šimon na první okamžiky ve vyhnanství.


Trápení ale nekončilo. Když se Šimonovi provizorně zabydleli v Heřmaničkách, přišla obsílka od soudu, že dluží splátky záložně za dříve zakoupenou mlátičku, kterou sebralo a používalo JZD. Hrozil trest odnětí svobody. Nezůstaly jim žádné finanční prostředky, a tak místo těžce nemocného hospodáře šla od rodiny do českolipského vězení manželka. Rodina byla odsouzena žít v Heřmaničkách a byl jí zakázán vstup do Veselé. František a Věra Šimonovi se na statek již nikdy nevrátili, nedožili se konce komunistického Československa. Jejich synové usilovali osm let v restitučním soudu o navrácení zabaveného majetku. V roce 2000 získali zdevastovaný statek zpět a po čtyřiceti sedmi letech se mohli vrátit. Mladší z bratrů Jiří věnoval následující roky jeho renovaci. Bohužel mu bylo dopřáno radovat se z návratu do rodného domu pouze osm let - zemřel v prosinci 2008 ve věku 72 let. Šimonův statek tak zůstává mementem násilně zpřetrhaných vztahů k domovu, způsobených komunistickým totalitním režimem.



František Šimon starší a chasa na dvoře. Fotografie z roku 1938.



Dům č. p. 37, tedy Šimonův statek ve třicátých letech minulého století.



Když kovář František Nedvěd ve stáří prodal svou kovárnu kováři Fryčovi, chodíval po vesnici a brousil a narovnával kosy. Jedno odpoledne v roce 1930 byl takto zachycen na dvoře Šimonova statku.



V létě roku 1951 přišlo z ONV (okresního národního výboru) nařízení k odevzdání traktorů. Toto nařízení postihlo sedláky Šimona, Najmana a Koudelku. Na fotografii pořízené hodinu před odvozem traktorů na ONV v Mnichově Hradišti (zleva): František Šimon, Jaroslav Najman, Ladislav Koudelka a Václav Koudelka.



Detail jednoho z traktorů značky „Svoboda 22“.



Likvidaci rodiny Šimonů řešil režim nastolením povinných dodávek ve výši, kterou nebylo možné splnit. Tato šikana trvala od roku 1949 do vystěhování v roce 1953.



Rozsudek – za neplnění dodávek byli František a Věra Šimonovi uznáni vinnými a potrestáni pokutou 10 000 Kčs, propadnutím majetku a zákazem pobytu ve Veselé.



O svém životě a o osudu rodiny napsal Jiří Šimon knihu Ukradený domov. Dodnes se jí prodalo přes 10 000 kusů.


předchozí příběh > na mapu následující příběh >

MOBILNÍ APLIKACE

Stáhněte si do svého chytrého telefonu unikátní aplikaci "Paměť národa" a vyrazte s ní na procházku Veselou. Aplikace sama rozpozná vaši polohu a odnaviguje vás na nejbližší "místa paměti" ve vašem okolí. Díky zvukové nahrávce a doplňkovým psaným informacím a fotografiím nahlédnete za pomoci moderní technologie do dávné i nedávné minulosti.


Aplikaci vytvořilo sdružení Post Bellum, které již od roku 2001 zaznamenává svědectví pamětníků 20. století a uveřejňuje je v internetové sbírce Paměti národa.


Download:
android - Aplikace pro Android
mac - Aplikace pro iPhone