EDDIE A FRANK

Přišli z jara ’45, dali jsme jim jídlo a schovali je ve stodole


Zaklepali u domu čp. 41, měli vojenské uniformy a udivenou Annu Paříkovou požádali posunky o jídlo a pití. Byl první týden března roku 1945. Anna s rodinou jim poskytli jídlo a schovali je ve stodole. V případě odhalení nacisty by jejich čin stál celou rodinu život. Eddie Foggin a Frank Wilson byli angličtí letci, kteří padli do zajetí, ale koncem února utekli z jednoho z transportů zajatců, které procházely přes Mnichovo Hradiště.


Eddie a Frank byli ve stodole sotva pár dní, když na návsi, jen několik metrů od nich, zaparkoval autobus německých vojáků, kteří měli za úkol po okolí chytat uprchlé zajatce a likvidovat partyzány. Angličané se schovali ve stodole do sena a prohlídku přečkali bez újmy. Paříkovi ještě večer oslovili souseda Josefa Koudelku a o den později dvojici za pomoci rodiny Sedláčkových z Bakova přestěhovali do chatky pod Holou u Jizery. Jídla v tu dobu ovšem nebylo mnoho, a tak se Eddie jednoho rána odhodlal přiblížit k panu Brožovi, který pod chatou obdělával své pole, a požádal ho jídlo.


Takto svou pomoc spojily všechny čtyři rodiny. Během následujících týdnů, kdy přibývalo problémů, se rodiny dohodly na zásobování vojáků jídlem, na které vzpomíná Běla Brožová-Koudelková, jíž bylo tehdy čtrnáct let: „Rodiče mi řekli, že to nesmíme nikomu říci. Maminka vyškvařila doma sádlo, měla totiž bratra řezníka, tak nějaký to maso bylo, a paní Koudelková zas upekla chleba. Dali nám pak nůšičku na záda a společně s Láďou Koudelkou jsme to těm partyzánům nesli. Vždycky jsme to dali na první schod u tý chaty. Tam si to vzali, a když jsme šli zpátky, von si nás nikdo jako harantů moc nevšímal, ještě nám dali navrch té nůšičky kopřivy, jako že jdeme od Jizery, kde jsme byli na kopřivách. Myslím, že jsem tam byli tak čtyřikrát nebo pětkrát. Jídlo jim tam nosil i Slávek Pařík. Nikomu z nás nebylo víc jak čtrnáct let.“


Němečtí četníci ale začali provádět kontroly i v okolí vesnice. Odpovědnost na sebe vzal pan Josef Koudelka, který ve svých pamětech vzpomíná: „Schoval jsem je ve stodole a konečně v mém stohu, když hrozily zase ony proslulé kontroly. Bylo by jinak zábavou, kdyby nebylo té vážné chvíle, když jsme se domlouvali s Angličany o jejich trvalém úkrytu. Já sám anglicky nerozumím a oba hoši sotva několika německými slovy dovedli jenom poděkovati.“


Nebezpečí ale bylo příliš vysoké, jak pan Koudelka dále vzpomíná: „Nesnáze se kupily. Nevěda si rady, vzpomněl jsem si na zrádného občana protektorátního pana Větvičku z Bakova a při rozmluvě s ním bylo ujednáno, že nás navštíví s přítelem Honcem do oné doby mi neznámým, který vládne jazykem anglickým. S učitelem Gotvaldem z Bosně měli jsme již ujednáno, že budou předáni jeho příteli Janečkovi ze Zásadky, který je umístí v lesních krytech. Soused Knespl oblékl do civilu jednoho, druhý byl oblečen součástkami, jež jsme sehnali na různých místech. Uniformy jim ukryla sousedka Paříková u sebe na půdě. V noční tmě odvedl jsem je já se sousedem Paříkem na Zásadku. Cestou vládla vichřice a Frankovi servala čepici. A za týden přišel jsem se přeptati přítele Janečka po našich svěřencích. Když postřehl jsem, že ubývají zásoby, provedl jsem sbírku potravin v naší obci Veselé. Až na několik výjimek byla všude hojná. Syn můj Vladimír všechny potraviny dopravil potom povozem na místo určení.“


V květnu, po vyhlášení konce války, se Frank a Eddie vrátili k Paříkům pro své uniformy a předali vypůjčené šaty. U Koudelků vyprávěli, že se zapojili do partyzánského oddílu v soboteckých lesích, kde dělali řidiče. Říkali, že znají „Čeky“ již z Tobruku, kde se učili létat. Vyslovovali často dvě slova: „Čeky prima“ . Srdečně se rozloučili a odjeli do Prahy.


V roce 1946 zaslalo britské velvyslanectví Paříkovým a Koudelkovým za záchranu svých vojáků děkovný certifikát. Paříkovi, Koudelkovi a Brožovi o svém hrdinství nevyprávěli, odmítli i nabídku britské armády na finanční kompenzaci za výdaje na obživu vojáků. Příběh ale upadl v zapomnění především díky atmosféře panující po únoru 1948.


PříběhPříběh byl detailně zmapován během projektu Živá paměť veselská v letech 2012–2014. Ve spolupráci s britskou ambasádou v Praze se podařilo vypátrat potomky Eddieho Foggina. Dcery Sheila a Valerie a syn Paul se svými třemi dětmi navštívili v září 2014 Veselou a setkali se i s poslední pamětnicí Bělou Koudelkovou.


„Toto osvědčení se uděluje: Anně Paříkové resp. Josefu Koudelkovi, na znamení vděčnosti a jako ocenění pomoci poskytnuté námořníkům, vojákům a letcům Britského společenství národů, která jim umožnila uniknout ze zajetí, nebo se mu vyhnout. H. R. Alexander, polní maršál, nejvyšší spojenecký velitel pro středomořskou oblast“


„Anna Paříková, * 13. 6. 1903, † 7. 10. 1984, Na Návsi čp. 41 a Josef Koudelka, * 15. 8. 1898, † 17. 3. 1977, Na Návsi čp. 44“


„Eddie Foggin a Frank Wilson při výcviku v Tobruku“


„Eddie (vlevo nahoře) zemřel v r. 1977 a jeho žena Norah v r. 2009. Měli dvě dcery, Sheilu a Valerii, a syna Paula“


předchozí příběh > na mapu následující příběh >

MOBILNÍ APLIKACE

Stáhněte si do svého chytrého telefonu unikátní aplikaci "Paměť národa" a vyrazte s ní na procházku Veselou. Aplikace sama rozpozná vaši polohu a odnaviguje vás na nejbližší "místa paměti" ve vašem okolí. Díky zvukové nahrávce a doplňkovým psaným informacím a fotografiím nahlédnete za pomoci moderní technologie do dávné i nedávné minulosti.


Aplikaci vytvořilo sdružení Post Bellum, které již od roku 2001 zaznamenává svědectví pamětníků 20. století a uveřejňuje je v internetové sbírce Paměti národa.


Download:
android - Aplikace pro Android
mac - Aplikace pro iPhone